Poslední cesta

Mezinárodní situace

Svět byl opět na cestě vedoucí k válce. V listopadu 1936 Japonsko a Německo uzavřely smlouvu o vzájemné pomoci při obraně. Znepokojující byly akce japonské armády v Číně v červenci 1937. Itálie v listopadu 1937 podepsala smlouvu spojující se s Japonskem a Německem a o měsíc později oznámila svůj záměr vystoupit ze Společnosti národů. Japonský bezohledný militarismus a jeho agresivita v Číně vedly k odporu mezi členy Mezinárodního olympijského výboru. V rámci výboru vedly Británie a Finsko aktivity, které měly zabránit Tokiu v uspořádání her v roce 1940. V Japonsku bylo mnoho hlasů volajících po zrušení olympijských her v Tokiu. V Japonsku se tvrdilo, že si nemůže dovolit obrovské výdaje potřebné na pořádání her – odhady se pohybovaly od ¥1 bilionu do ¥2 bilionu – a mnozí si mysleli, že peníze budou mnohem lépe utraceny za zbraně, střelivo a stíhací letadla. [49]
Jigoro Kano však silně pociťoval, že olympijské hry v Tokiu by mohly a měly pokračovat podle plánu, navzdory nákladům a mezinárodnímu odsouzení japonských akcí v Číně. Jigoro Kano prezentoval olympijské hry v Tokiu jako triumfální událost, která by spravila japonskou reputaci v očích světa. Nový předseda Japonské asociace amatérských sportů požádal Jigora Kana, aby odcestoval do Egypta jako vedoucí japonské delegace na setkání Mezinárodního olympijského výboru v Káhiře, které se konalo v březnu 1938. Posláním delegátů bylo přesvědčit zbytek výboru o tom, že přípravy na olympijské hry v Tokiu v roce 1940 probíhají podle plánu a budou dokončeny včas. Japonská delegace byla rovněž pověřena, aby se pokusila přesvědčit výbor, aby uspořádal zimní olympijské hry v roce 1942 v Sapporu na ostrově Hokkaidó. [49]
Jakmile se Jigoro Kano vrátil ze schůzky s předsedou domů, začal se připravovat na cestu. Byl velmi zkušeným cestovatelem – ve skutečnosti byl obvykle nejšťastnější, když cestoval do zahraničí, ale tentokrát byl unavený a s těžkým srdcem uvažoval o skličujícím úkolu před sebou. [49]

Cesta do Káhiry

13. února 1938 opustil Tokio a cestoval do Káhiry. Tohle byla jeho třináctá a poslední cesta do zámoří. Těsně před jeho odjezdem jej reportér informoval, že podle informací se Británie i Spojené státy budou snažit zabránit tomu, aby se olympijské hry konaly v Tokiu. Jigoro byl neochvějný. „Slyšel jsem tu zvěst,“ řekl. „Mám v úmyslu naslouchat názorům vyjádřeným na schůzi MOV a poté se rozhodnu o dalším postupu. Jako poslední možnost mohu vždy použít nějaké judo!“ O tři týdny později dorazil do egyptské Alexandrie a 8. března dorazil do Káhiry. Vedoucí organizačního výboru olympijských her v Tokiu ho pozdravil. „Pane Kano“, řekl, „musíte být unaven.“ Ne, jsou to mladší lidé, kteří se unavují, odpověděl Jigoro. Moje dlouhé roky tréninku judo mě posílily. Každopádně jsem tentokrát letěl přes Indický oceán, což značně zkrátilo dobu cestování. S tím zamířil do svého hotelu s vycházkovou holí v ruce. [49]
Když se Mezinárodní olympijský výbor shromáždil, Jigoro Kano se ocitl obklopen známými tvářemi. Ostatní delegáti ho uvítali s úctou a náklonností. Baron Pierre de Coubertin (1. ledna 1863 Paříž – 2. září 1937 Ženeva) zemřel před půl rokem a Jigoro Kano byl nyní nejdéle sloužícím členem MOV. Dokonce i delegáti ze skandinávských zemí, kteří se stále zlobili odmítnutím helsinské nabídky hostit hry v roce 1940 a kteří obviňovali Japonsko, přivítali Jigora Kana s potleskem. Celková opozice vůči uspořádání olympijských her v Tokiu však byla silnější, než předpokládal. Jigoro Kano v projevu před shromážděnými delegáty shrnul japonské plány a ambice pro tokijské hry. Připomněl publiku, že Japonsko má k dispozici dostatek prostředků, a že přípravy na hry roku 1940, i když dočasně překračující časový plán, mohou být dokončeny včas. Když mluvil, jeho posluchači si byli vědomi, že je Jigoro Kano nikdy neoklamal ani nezneužil důvěru výboru. Dokud měl Jigoro Kano na starosti olympijské hry, mnozí cítili, že jsou v bezpečných rukou. Diskuse o osudu olympijských her v Tokiu pokračovaly od jednoho setkání k druhému. Výbor se sešel v zoufalé snaze vyřešit záležitost celkem šestkrát. Nakonec předseda požadoval hlasování.
Nakonec Mezinárodní olympijský výbor potvrdil svůj předchozí závazek a hlasoval pro uspořádání her v roce 1940 v Tokiu. Kromě toho delegáti hlasovali pro uspořádání zimních olympijských her v roce 1942 v Sapporu. Toto rozhodnutí bylo zejména díky kvalitám osobnosti mistra Kana, ale nebylo to zadarmo, mistr byl po těchto náročných jednáních vyčerpán. 20. března 1938 prostřednictvím rozhlasové stanice v Káhiře Jigoro Kano informoval japonskou veřejnost o rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru. [49]

Cesta do USA

Po úspěšných setkáních v Káhiře Jigoro Kano odcestoval do řeckých Athén, aby se zúčastnil vzpomínkové bohoslužby na počest barona Pierra de Coubertina. Poté odjel do Itálie a Francie, dále pak do Spojených států, kde se setkal s americkými členy olympijského výboru a požádal je, aby podpořili (nebojkotovali) nadcházející tokijské hry tím, že se nejlepší olympionici Ameriky zúčastní olympijských her 1940. Zasedání se konalo v New Yorku odkud Jigoro Kano letěl do Seattlu a dále pak jel autem do Vancouveru (Kanada). [49]

Hikawa Maru

Jigoro Kano na Hikawa MaruJigoro Kano na Hikawa MaruVe Vancouveru 23. dubna se Jigoro Kano nalodil na Hikawa Maru. Po nalodění se jeho zdravotní stav začal horšit. 28. dubna lodní lékař naměřil Kanovi teplotu 102 stupňů Fahrenheita. Prvního května se již u mistra plně rozvinul zápal plic. Třetího května podal kapitán zprávu do Tokia, že Kano má zápal plic a jeho teplota dosahuje 104 stupňů Fahrenheita. Čtvrtého května v 5:33 Jigoro Kano umírá. [49] Dva dny poté loď připlula do Yokohamy, kde dnes slouží jako muzeum.

25. dubna 1930 dokončila Hikawa Maru společnost Yokohama Dock Company Ltd. (v současné době Mitsubishi Heavy Industries Ltd.). V době, kdy byla postavena, byla nejmodernější japonskou lodí. Během druhé světové války byla Hikawa Maru upravena na námořní nemocniční loď. Třikrát najela na miny, ale zabránilo se jejímu potopení. Po válce byla v roce 1953 přestavěna na svůj původní účel na přepravu nákladu a osob. Dále byla v roce 1953 obnovena plavba na předválečné lince do Seattlu. Hikawa Maru byla v provozu po dobu 30 let, uskutečnila 254 plaveb přes Tichý oceán a přepravila celkem přes 25 000 cestujících. Od roku 1961 se loď udržuje v parku Yamashita. Hikawa Maru byla znovu otevřena pro veřejnost v roce 2008. Je technickou památkou, která byla v roce 2016 označena za národně významné kulturní dědictví. [50]

Nepřesnosti a zavádějící informace

Kolem úmrtí mistra Kana je jak v tištěných publikacích, tak na internetu uvedeno mnoho nepřesností. Autor se pokusil v tomto textu shrnout základní informace a tím uvést situaci na pravou míru.
Yokohama - VancouverYokohama - VancouverČasto se tvrdí, že Jigoro Kano zemřel na cestě ze zasedání MOH v Káhiře, ale není tomu tak.
Jigoro Kano zemřel 4. 5. 1938 v nedožitých 78 letech na japonské zaoceánské lodi Hikawa Maru, kterou se vracel z cesty kolem světa, jejíž součástí bylo i zasedání MOV v Káhiře (Egypt 8. - 20. 3. 1938), dále pak cestoval do Řecka, Itálie, Francie a poté do USA (New York, Seattle), kde se účastnil jednání s americkými členy olympijského výboru, dále cestoval do Kanady (Vancouver), odkud se plavil do Yokohamy.
Je zavádějící tvrdit, že mistr Kano: „zemřel na zápal plic právě při návratu z jednoho z jednání o olympiádě v daleké Káhiře“ (viz STALO SE 5. KVĚTNA: Judo se představuje světu. Jaká k tomu vedla cesta?). V tomto článku Matěje Tomíčka je ale celá řada nepřesností, zavádějících formulací a nepravd. Žel to není jediný článek této úrovně, který byl v posledních letech publikován na téma Judo a mistra Kana.

V různých článcích se můžeme dočíst i teorie o úkladném zavraždění mistra Kana z politických důvodů, pro jeho pacifismus, dobře prezentovaný principy Seiryoku-zenyo a Jita-kyoei (nejúčinněji využívat energii k dobrému účelu).

Autor tohoto článku se však přiklání k názoru, že za smrt mistra mohlo fyzické a psychické vyčerpání, jehož příčinou byla i práce v MOV zejména v posledních měsících. Jigora Kana jistě trápilo, jak se svět vyvíjí, kam směřuje Japonsko a kam jeho Judo, na jehož vývoj ztrácel vliv. Jeho idea změnit chování člověka skrze Judo a tím celý svět se také nenaplňovala. Přes vše důsledně hájil zájmy Japonska v mnoha náročných jednáních, a proto podnikl cestu kolem světa, která se stala jeho cestou poslední. Snad i věřil, že by olympiáda v Tokiu mohla zabránit velké válce?

Dalším zavádějícím tvrzením Matěje Tomíčka ve výše uvedeném článku je, že se mistr Kano desítky let snažil judo dostat na olympijské hry. Pokud si čtenář prostuduje články (Seiryoku-Zenyo a Jita-Kyoei, Jundo Seisho, úpadek cvičení Judo …) mistra Kana publikované od roku 1920, tak zjistí, že Kano nebyl spokojen s vývojem Judo.
Lance Gatling (překlad Petr Březina) k informaci o snaze Jigora Kana dostat judo do programu OH uvádí: „Kano nebyl fanouškem představy judo jako olympijského sportu, ale existoval plán na prezentaci judo na OH v roce 1940. Neviděl judo jako soutěžní sport a předpovídal, že by to mohlo zničit smysl judo. V poválečné okupaci GHQ (Vrchní velitelství spojeneckých sil) přesvědčilo Kodokan, aby změnil judo na sport, podmínilo tím návrat judo do školní výuky.“ Podrobnější informace se Lance Gatling chystá publikovat na www.kanochronicles.com[51]

Zdenko Reguli k danému problému v článku Neuskutečněné XII. Olympijské hry v Tokiu 1940 z hlediska úpolů píše následující. [52]
Na OH 1940 v Tokiu se mělo představit jako ukázkové (nezařazené do soutěží OH) Budó. V rámci bojových se mělo představit zejména:

  • Kendo,
  • Judo,
  • Kyudo,
  • Iai-jutsu,
  • Shuriken-jutsu,
  • Naginata-jutsu,
  • Sumo a podobně.

Judo nehrálo hlavní roli v představovaných BUDO. Z jistého pohledu by se to mohlo zdát zvláštní? Vedoucí osobnost japonského sportu a olympionismu Jigoro Kano zakladatel Judo, se nesnažil jej prosadit, či mu vyhradit výjimečné místo. Zdá se, že zařazení Judo nebylo jeho cílem. [52]
V roce 1936 při návštěvě Londýna Kano řekl: „. . . Judo není sport, ani hra. Považuji jej za princip života, umění a vědu . . . Jen jedna z jeho tréninkových metod - Randori, by mohla být za určitých okolností klasifikovaná jako sport.“ Z tohoto pohledu je pochopitelné, proč se Kano snažil prosadit ukázky japonských bojových umění v celé jejich komplexnosti. Nešlo o upřednostnění konkrétního, vlastního systému, ale o ukázku kulturního dědictví Japonska, s jeho tradičními výchovnými prvky. [52]

 


Autor: Milan HAŠKA | milan.haska@volny.cz
Autor se opírá o informace které publikoval BRIAN N., Watson v knize The Father of Judo: A Biography of Jigoro Kano a o další zdroje.

© Copyright 2024 ČUDK. Všechna práva vyhrazena.

Designed & Created by Vones.org

Loading