Bojová umění - umění?

Řekne-li někdo o sobě, že je umělec, je to na pováženou

Tvrdí-li někdo o sobě, že je mistr bojových umění, je to závažné…

Oldřich Mikulášek

Oldřich MikulášekBrněnský básník, který byl po druhé světové válce důvěryhodnými literárně kritickými kruhy přiřazen k nejvýznamnějším představitelům nové generace a dalším vývojem umožnil u příležitosti svých pětasedmdesátin konstatování: česká poezie druhé poloviny 20.století zná tři velké univerzalistické básníky – Seiferta, Holana a Mikuláška.

Oldřich Mikulášek zaslal v mládí své básně k posouzení člověku, který se vyjádřil způsobem hodného jeho formátu. Pozorný čtenář jistě nalezne, nebo vysleduje význam slova umění.

Nedatovaný dopis, patrně z let 1937-38:

„Milý pane,

děkuji za verše a za vzpomínku, pamatuji se na Vás docela dobře a také na Vás nijak nezapomenu, mám básníky vždycky rád. Ty Vaše verše jsou jistě dobré – chcete-li věděti mé mínění – a docela oceňuji jejich moderní a velmi přítomnou orientaci. Mladý člověk musí něčím začínat, a začíná-li novými a dobrými příklady, je to dobře. Ale – snad mi budete rozumět – je pak ještě třeba něco osobní osudovosti, která odvede člověka od školy, když ji pochopil a si ji osvojil; hleďte být osobnější, nekoukejte tak na úroveň a linii, nevyděláte na tom peníze tak jako tak, na co tedy třeba být tak poslušný toho, jak to právě dělá Holan anebo jiní! Chcete-li psát verše, hledejte v tom sebespásu a nedělejte tím kulturu. Vy, myslím, mohl byste psáti dobře, jen nesmíte myslit na to, jak se to venku přijme a kam Vás to zařadí. Zbavit se ctižádosti a ponechat si vysoká měřítka je jedinou školou osobnosti opravdu umělecké-aspoň dnes, kdy se dá příliš mnoho na školy a na úspěchy. Pamatujte na to, že na ničem tak nezáleží, jako na vlastním životě – jestli ten život něco obsahuje! Buďte v literatuře mimo literaturu, s nikým se neměřte, nikomu se nechtějte rovnat, pište jen když toho cítíte nejvyšší nutnost a jistě pak vyslovíte něco za sebe a ne za nějakou obecnější úroveň a to bude všechno a dost i bez státních cen, několika vydání a uznání souputníků. A teď pište (ale ne zbytečně často) a na mne se nezlobte!“

Josef Čapek

Po čtyřiceti osmi letech tvorby od nedatovaného dopisu ve věku sedmdesáti pěti let mu byl vzdán hold touto kritikou.

Oldřich Mikulášek byl a bude zkoumán literární vědou, byl a bude milován čtenářskou obcí. Ne pro vykonstruovanou stylizaci, ale pro přirozený svéráz se zabydlel v srdcích přátel. Zužitkoval umělecké impulsy pro svou tvorbu-Halas, Holan, Valéry, Rilke, civilismus 40.let, a svou nezaměnitelnou poetikou si vydobyl pevnou pozici v české literatuře, v které se již musí zvažovat Mikuláškův vliv na její vývoj.

Část pozoruhodného a výstižného vyjádření Antonína Přidala v Poctě básníkovi. Nebyly to vždycky básně okouzlené. Město do nich pronikalo nejen svými klenoty, ale také chřadnutím, svým popelem doslovným i obrazným, bezbarvostí a přidušeností míst, kde žije “tři sta tisíc šedých lidí, v šedém žití šedý rým.” Mikuláškovy pocty Brnu jsou živé podnes, ale právě tak výmluvná je jeho úzkost a trpkost nad městem, které dokáže zapadnout do rybí němoty a jenom občas ožít trhavými ozvěnami vzdálených dějů. Tento básník nesl těžce, že naše duše, které přešel var, jsou zase k snědku, jako byly dříve, tak trochu kližka, drazí zemřelí, tak trochu kližka…

Napadá mi, že možná nejvděčnější poctu mu prokazuje každý, kdo nepřeslechne výzvu, kterou Oldřich Mikulášek byla a kterou zůstává, výzvu k nepodlehlosti, k přemáhání tíže a němoty a šedi, ke vzpouře proti kližkovatosti, která je dobrá jen k snědku, kdo nepřeslechne a přijme.

 
(Martin Zivčák, Brno, srpen 1995)

© Copyright 2017 ČUDK. Všechna práva vyhrazena.

Designed & Created by Vones.org

Loading