Historie

Staré legendy

Protože skutečně není žádný písemný materiál o rané historii karate, nevíme, kdo je vytvořil a rozvinul, a z toho důvodu dokonce ani kde vzniklo a kde se vyvíjelo. Jeho nejranější historie může být pouze odvozena ze starých legend, které nám byly předány ústním podáním a které jako většina legend mají sklon k obrazotvornosti a jsou pravděpodobně nepřesné.

V mém dětství během prvních let Meji, jak jsem se dříve zmínil, bylo karate vládou zakázané. Nemohlo se cvičit legálně a samozřejmě neexistovala pro karate dódžó. Nebyli ani profesionální instruktoři. Muži, kteří byli známi jako adepti, tajně přijímali jen málo žáků a jejich živobytí záviselo na práci zcela bez vztahu ke karate. A ti, kteří uspěli při přijetí za žáky, to dělali pouze pro svůj zájem o toto umění. Na samém začátku jsem byl například já pouze jediným žákem Azata a jedním z mála, kteří se učili u mistra Itosu.

Nebyli zde žádní profesionální instruktoři, velmi málo se zdůrazňovaly písemné záznamy technik apod. Nedostatek lidí jako jsem byl já, jejichž životním posláním je propagace karatedó, byl velmi hluboce pociťován. Ačkoliv samozřejmě nemohu doufat, že uspokojím tuto potřebu, pokusím se předložit to, co si pamatuji a co jsem slyšel od svých učitelů o legendách, které přežívaly na Okinawě. Běda, vím že moje paměť není vždy spolehlivá a jsem si jist, že udělám některé chyby. Nicméně se budu snažit, abych zde uvedl alespoň to, co jsem se naučil o původu a vývoji karate na Okinawě.

Zákaz nošení zbraní

O Napoleonovi se říká, že se zmínil o tom, že někde na Dálném východě je malé království, jehož obyvatelé nesměli vlastnit zbraně. Zdá se velmi pravděpodobné, že měl na mysli ostrovy Rjúkjú, což je nyní prefektura Okinawa, kde muselo karate vzniknout. Mezi ostrovany se rozvinulo a zpopularizovalo z jednoduchého důvodu: protože na ostrovech bylo zakázáno nošení zbraní.

Ve skutečnosti zde platily dva dekrety - jeden byl vyhlášen asi před pěti stoletími a druhý o nějaká dvě století později. Před vyhlášením prvního dekretu bylo území Rjúkjú rozděleno na tři válčící království: Čuzan, Nazan a Hokuzan. Vládce Čuzanu, Šohaši, kterému se posléze podařilo sjednocení těchto tří království, vydal rozkaz zakazující všem obyvatelům Rjúkjú držení zbraní, dokonce i starých rezavých mečů. Pozval také slavné učence a státníky z těchto tří království do svého hlavního města Šuri, kde vytvořil centralizovanou vládu trvající další dvě století.

Invaze samurajů ze Sacumy

V roce 1609 si však král vládnoucí dynastie uvědomil svou povinnost vytvořit armádu pro odražení invaze na ostrovy, kterou později provedl Šimazu, daimjó ze Sacumy (nyní prefektura Kagošima). Nově vyzbrojení válečníci Rjúkjú bojovali se zřejmým hrdinstvím a udatností proti vojákům rodu Sacuma, kteří byli známí a obávaní po celé zemi pro svoji bojovou dovednost, ale potom, co vojáci Rjúkjú uspěli v několika okrajových bitvách, překvapené síly Šimazu zpečetily osud ostrovů i jejich vládce, který byl přinucen se vzdát.

Když Šimazuové znovu vydali výnos zakazující držení zbraní, mnoho Rjúkjúanů (většina z nich ze stavu šizoku) začalo tajně cvičit formu sebeobrany, v níž byly jedinými zbraněmi ruce a nohy. Co to skutečně bylo, lze pouze usuzovat. Přesto však je známo, že po mnoho staletí Okinawa obchodovala s provincií Fukien v jižní Číně a že čínské kempó (box) bylo převzato a na ostrovy přeneseno pravděpodobně z tohoto zdroje.

Bylo to kempó, z něhož se vyvinulo dnešní karate. Nejprve bylo známé jako „okinawate“ a vzpomínám si, když jsem byl dítě, že jsem slyšel starší lidi hovořit jak o „okinawate“, tak i o „karate“ („kara“ v tomto případě znamená Čínu). Pak jsem začal považovat okinawate za původní okinawské bojové umění a karate za čínskou formu boxu. V každém případě jsem tyto dvě disciplíny ostře rozlišoval.

Během let zákazu zbraní byli ze Sacumy na ostrovy vysláni inspektoři, aby dohlíželi na přísné dodržování zákazu, takže je sotva překvapující, že karate (které - poté, co se vytvořilo - umožňovalo člověka zabít beze zbraně) mohlo být cvičeno a provozováno pouze tajně. Jak jsem uvedl již dříve, tato tajná stránka karate přetrvala i prvá léta období Meidži, protože staré nařízení v mysli lidu přežívalo.

Vlastním pozorováním jsem zjistil, že okinawské lidové tance obsahují četné pohyby podobné pohybům používaným v karate. Věřím, že adepti, kteří tajně cvičili bojové umění, včlenili tyto pohyby do tanců proto, aby více zmátli úřady. Určitě každý, kdo pozorně sleduje okinawské lidové tance (a dnes se staly poměrně populární ve velkých městech) si povšimne, že se ostře odlišují od půvabnějších tanců dalších japonských ostrovů. Okinawští tanečníci, muži i ženy, používají ruce a dolní končetiny energičtěji a jejich vstup na taneční plochu, stejně jako odchod z ní, také připomínají začátek a konec jakékoli karatistické katy.

Podstata tohoto umění byla shrnuta ve slovech: „Karate začíná a končí zdvořilostí,“ protože Okinawa sama, její lid po mnoho a mnoho staletí považovali svou zemi za místo, kde je třeba všechny formy etikety co nejpřísněji dodržovat.

Známá brána před hradem Šuri se nazývala Šurei no mon: „brána zdvořilosti“. Když se dostala k moci vláda Meidži a Okinawa se stala prefekturou, Šurei no mon spolu s hradem, ke kterému náležela, byla označena za národní poklad. Bohužel, Šurei no mon již neexistuje: byla zcela zničena během bitvy o Okinawu ke konci druhé světové války. Jak je ironické, že americké vojenské základny nyní zabírají pozemek přilehlý k místu, kde jednou stála brána symbolizující mír! (Od té doby, co byla tato kniha napsána, byla Šurei no mon znovu rekonstruována ve své původní podobě.)

Shurite a Nahate

Jak víme, kdysi byly na Okinawě dvě školy, Nahate a Šurite, a ty se pokládaly za příbuzné dvěma školám čínského boxu, zvaným Wudang a Šorindži kempó, které byly v rozkvětu za dynastií Jean, Ming a Čchin. Založení školy Wudangje připisováno jistému Čhang San-fengovi, zatímco zakladatelem školy Šorindži byl, jak se říká, sám Daruma (Bodhidharma), zakladatel zenbuddhismu. Obě školy byly podle dochovaných zpráv velmi populární a jejich stoupenci pořádali častá veřejná vystoupení.

Legenda říká, že škola Wudang dostala své jméno podle čínské hory, na které se údajně poprvé cvičilo, zatímco Šorindži je japonská výslovnost chrámu Šaolin v provincii Chenan, kde Daruma učil cestu Buddhy. Podle jedné z verzí příběhu byli jeho následovníci málo fyzicky zdatní, aby vydrželi tréninkové nároky a mnozí padali vyčerpáním. Bodhidharma jim nařídil začít hned příštího rána cvičit těla tak, že svou mysl a srdce rozvinou natolik, aby mohli pochopit a následovat cestu Buddhy. Jeho metodou tréninku byla forma boxu, který se stal známy jako Šorindži kempó.

Ačkoliv mnoho legend pokládáme za historickou skutečnost, myslím, že nemůžeme pochybovat o tom, že čínský box překročil moře a dostal se na Okinawu, kde splynul s původním okinawským stylem pěstního boje, aby utvořil základy toho, co nyní nazýváme karate.

Původně byly tyto dvě čínské školy boxu spojeny se dvěma okinawskými školami, Šórinrjú a Šóreirjú, ale jaký přesný vztah mezi nimi existoval, je samozřejmě už dlouho zahaleno mlhou času. Stejně nahodilá je i pravda o školách Šurite a Nahate.

Víme však, že techniky školy Šórei nejlépe vyhovovaly lidem s urostlým tělem, zatímco techniky Šórin byly vhodné pro lidi menší a slabší. Obě školy měly své výhody a nevýhody. Šórei například učila účinnější formu sebeobrany, ale chyběla jí pohyblivost školy Šórin. Současná karatistická technika převzala nejkvalitnější prvky z obou škol.

Konec utajení

Jak si vzpomínám, bylo to první nebo druhý rok tohoto století, když naši školu navštívil Šintaró Ogawa, který se později stal státním školním komisařem pro prefekturu Kagošima. Mezi různými ukázkami, které byly pro něho připraveny, byla i ukázka karate. Zdálo se, že ukázka na něho velmi zapůsobila, ale až později jsem se dozvěděl, že po svém návratu z Okinawy předložil ministerstvu školství podrobnou zprávu, kde velmi vyzdvihoval přednosti tohoto umění. Jako výsledek Ogawovy zprávy se karate stalo součástí školních osnov na prefekturní střední škole Daiiči a na chlapecké normální škole. Bojové umění, které jsem cvičil tajně, když jsem byl velmi chudý, se vynořilo z ústraní a dokonce získalo souhlas ministerstva školství. Nevím, jak mám vyjádřit svou hlubokou vděčnost Ogawovi, ale rozhodl jsem se věnovat veškerý čas a úsilí, které jsem mohl ušetřit, na popularizaci tohoto umění.

Když bylo rozhodnuto o začlenění karate do školních osnov, začalo nevyhnutelně přitahovat všechny vrstvy lidí. Nejen střední školy, ale také mládežnické organizace a dokonce základní školy přijaly toto propracované umění sebeobrany jako jednu ze součástí kurzů jejich tělovýchovného vzdělání a mnoho lidí ke mně chodilo pro rady a pokyny. Když jsem získal povolení od Azata i od Itosu, oznámil jsem, že přijmu žáky do kurzu. Stále vzpomínám na jiskru radosti, kterou jsem cítil, když jsem stál před svou první karatistickou třídou.

Admirál Rokuró Jaširo (který byl tehdy kapitánem) přijel několik let potom se svou cvičnou lodí do blízkého přístavu a jednoho dne přišel během své návštěvy shlédnout ukázku katy karate, kterou pod mým vedením prováděli žáci základní školy. Byl tím tak zaujat, že okamžitě vydal důstojníkům a mužstvu pod svým velením rozkazy, aby se přišli na naše ukázky podívat a začali uvažovat o učení se karate. Věřím, že to bylo vůbec poprvé, kdy byli námořníci válečného loďstva svědky ukázek karate.

Poté v roce 1912 zakotvilo první císařské námořní loďstvo pod vedením admirála Dewy v zátoce Čúdžó a tucet členů posádky zůstalo týden v noc lehárně prefekturní střední školy Daiiči, aby přihlíželi výcviku a cvičili karate. Tak se díky zanícení kapitána Jaširoa a admirála Dewy začalo o karate hovořit v Tokiu, ale ve skutečnosti o něm bylo dosud známo jen velmi málo. Vzpomínám si, že až po uplynutí dalších deseti let uvedli karatisté z Okinawy toto umění do Tokia a začali je vyučovat.

V roce 1921 přijel na Okinawu při své cestě do Evropy korunní princ (nyní císař). Kapitán Norikazu Kanna, který velel torpédoborci, na němž se princ plavil, navrhl, aby princ shlédl ukázky karate.

Ukázky byly připraveny a já jsem byl poctěn účastí na této akci, která se konala ve velké hale hradu Šuri. Od toho dne uplynulo mnoho let, ale stále si vzpomínám, jaké vzrušení jsem cítil. Později jsem se dozvěděl, že princ řekl, že byl na Okinawě nejvíce zaujat třemi věcmi: krásnou scenérií, Dračí stokou magické fontány hradu Šuri a karate.

Krátce před princovou návštěvou Okinawy jsem opustil práci školního učitele. Dost nezvyklé bylo mé povýšení, které způsobilo moje odstoupení, protože mi bylo nadřízenými přikázáno jít na odlehlý ostrov v souostroví, kde jsem se měl stát ředitelem základní školy. Avšak moje matka byla stará a upoutaná na lůžko a já, její jediný syn, jsem si nedokázal představit, že bych ji opustil. Neměl jsem tedy jinou možnost, než odejít ze školy. Zhruba tři desetiletí života školního učitele pro mne skončily, ale jsem šťasten, že jsem zcela nepřerušil své vztahy k okinawskému školskému systému.

Po poradě s Šoko Makainou, vedoucím okinawské prefekturní knihovny a Bakumonto Suejošim, vydavatelem Okinawa Times, jsem zorganizoval Okinawskou studentskou podpůrnou společnost a později jsem se stal jejím ředitelem. Tehdy jsem také s pomocí svých kolegů založil jinou skupinu, Okinawskou asociaci pro ducha bojových umění, abych přispěl k dalšímu sjednocení karatedó.

Cesta Karate do Tokia

Bylo to, jak si vzpomínám, ke konci roku 1921, kdy ministerstvo školství oznámilo, že se bude příštího jara konat ukázka starých japonských umění ve vyšší dívčí obecné škole (později umístěné v Očanomizu v Tokiu). Okinawská prefektura obdržela pozvání k účasti na této ukázce a oddělení vzdělání mě požádalo, abych předvedl japonskému hlavnímu městu naše místní umění karate. Okamžitě jsem samozřejmě souhlasil a začal se připravovat.

Protože karate bylo málo známé mimo Okinawu a protože lidé, kterým mělo být předvedeno, měli o něm jen velmi malou nebo vůbec žádnou představu, rozhodl jsem se, že je třeba učinit při předvádění něco docela dramatického. Vzhledem k tomu jsem udělal fotografie různých postojů, kat, pohybů rukou a nohou a sestavil jsem tyto fotografie na tři dlouhé svitky. Ty jsem vzal s sebou do hlavního města. Celá ukázka byla, jak se ukázalo, velmi úspěšná, ale já se domnívám, že to bylo zvláště díky mému předvedení okinawského umění karate lidem v Tokiu.

Po představení jsem se chtěl ihned vrátit na rodný ostrov, ale svůj návrat jsem odložil, když mne dnes již zemřelý Džigoró Kanó, prezident džudistické haly Kódókan, požádal o krátkou lekci karate. Nejprve jsem váhal, neboť jsem se necítil dostatečně způsobilý, ale protože měl Kanó tak velký zájem, souhlasil jsem s ukázkou některých kat pro něho. Scénou měl být sám Kódókan a já jsem se domníval, že mému předvádění bude přítomna jen velmi malá skupina sestávající pravděpodobně jen ze seniorů učitelského sboru haly. Když jsem přijel, k mému velkému překvapení zde čekalo asi přes sto diváků.

Za partnera pro ukázku jsem zvolil Šinkina Gimu, který pak studoval v Tokiu na Šóka Daigaku (nyní univerzita Hitocubaši). Gima byl prvotřídním karatistou, který intenzívně cvičil ještě před opuštěním Okinawy. Velice zaujat se mne Kanó ptal, jak dlouho trvá zvládnutí kat, které jsme předváděli.

„Nejméně rok,“ řekl jsem mu.

„Ach, to je příliš dlouho,“ odpověděl. „Můžete mne naučiti alespoň několik nejzákladnějších?“

Jako pouhý provinční učitel jsem se cítil velmi poctěn touto žádostí velkého mistra džúdó, jakým byl Džigoró Kanó, a tak jsem samozřejmě souhlasil.

O něco později jsem se opět připravoval na návrat na Okinawu, když mě jednou ráno pozval malíř Hóan Kosugi na schůzku. Řekl mi, že před časem navštívil Okinawu s malířskou výpravou a hluboce ho zaujalo karate. Chtěl by se toto umění naučit, ale v Tokiu nemůže najít učitele ani instruktážní knihy. Zeptal se mne, zdali bych mohl zůstat v Tokiu trochu déle a dávat mu osobní instrukce.

Takže jsem opět odložil svůj odjezd a začal jsem dávat lekce členům malířské skupiny zvané Topolový klub Tabata, jehož byl Kosugi prezidentem. Po nějakém počtu lekcí mě náhle napadlo, že pokud chci vidět karatedó zpřístupněné všem lidem Japonska, jsem pro to vhodným člověkem a Tokio je místem, kde je třeba začít. Napsal jsem proto Azatovi a Itosovi a nastínil jsem jim svou ideu. Oba mistři odpověděli povzbudivými dopisy, v nichž mne současně varovali, že mi nastávají těžké časy.

Těžké dny

V tom měli, jak se později ukázalo, více než pravdu. Přestěhoval jsem se do Meiseidžuku, noclehárny pro studenty z Okinawy. Noclehárna byla položena v oblasti Suidobata v Tokiu. Zde jsem směl používat přednáškový sál noclehárny jako dočasné dódžó v době, kdy nebyl používán studenty. Kritickým problémem však byly peníze: své vlastní jsem žádné neměl, má rodina na Okinawě nebyla schopna mi nějaké poslat a já jsem tehdy nemohl přilákat ani žádné sponzory, protože karate bylo dosud celkem vzato neznámé.

Abych zaplatil místnůstku, v níž jsem spal, bral jsem všechny příležitostné práce v noclehárně: nočního hlídače, domovníka, zahradníka, dokonce i pokojského. V té době jsem měl velmi málo žáků a tak odměna, kterou jsem dostával, nedostačovala, abych s penězi vyšel. Abych se vypořádal s problémem dostatečného jídla, přemluvil jsem kuchaře v noclehárně, aby navštěvoval lekce karate a na oplátku mi dával slevu z mého měsíčního jídelního účtu. Byl to těžký život, ale když pomyslím na všechna ta minulá léta, uvědomuji si, že nebyla promarněná.

Nebylo to bez světlejších chvilek. Tehdy byly osobní rozhovory v novinách a časopisech řídké, ale jednou se objevil reportér z novin v noclehárně. Jak se přibližoval, právě jsem zametal cestu v zahradě a on mě zřejmě považoval za sluhu.

„Kde mohu najít pana Funakošiho, učitele karate?“ tázal se.

„Okamžik, pane,“ odpověděl jsem a odkvapil pryč. Šel jsem rychle nahoru do svého pokoje, převlékl se do oficiálního kimona a sestoupil ke vchodu, kde čekal reportér. „Jak se máte?“ řekl jsem. „Já jsem Funakoši.“ Nikdy nezapomenu na výraz překvapení v jeho tváři, když si uvědomil, že zahradník a učitel karate je jeden a tentýž.

Takže pro své žáky jsem byl odborníkem na karate, ale pro Macudairovu domácnost jsem byl jen starší metař, zatímco pro tlupu hrajících si dětí jsem byl hadí dýní. Toto mi připadalo velmi zábavné. Co mi připadalo méně zábavné, byly dny nouze, kdy jsem nemohl sehnat dost peněz na nákup životních potřeb.

Jednoho dne jsem zjistil, že musím dát něco do zástavy, ale otázka byla co. Stěží jsem měl něco cenného k zastavení. Nakonec jsem našel starou buřinku, kterou jsem nosil na Okinawě a ručně tkané okinawské kimono. Opatrně jsem je zabalil a dopoledne je odnesl do vzdálené zastavárny, protože jsem nechtěl, aby o tom věděl některý ze studentů v noclehárně.

Opravdu jsem se styděl i jen ukázat tyto předměty úředníkovi v zastavárně, protože oba byly staré a použité a já jsem se bál, že nestojí vůbec za nic. Ale prodavač je odnesl do zadní místnosti v obchodě, kde jsem slyšel mluvit šeptem dva muže (druhý byl pravděpodobně majitel obchodu). Po chvíli se prodavač znovu objevil a předal mi překvapivě velkou sumu peněz.

Byl jsem zmaten, dokud jsem se nedozvěděl, že úředníkův mladší bratr byl jedním z mých žáků karate. Vskutku, když nyní myslím na tato léta, vybavuje se mi řada laskavých dobrodinců, mezi nimi Hóan Kosugi a ostatní malíři z Topolového klubu Tabata a ke všem cítím trvalou vděčnost.

Veřejný zájem

Jak čas míjel, moje situace se začala zlepšovat. Bylo to z jednoho prostého důvodu. Vyučoval jsem nyní neustále rostoucí počet žáků. Mnozí z nich byli pracovníky s bílými límečky, kteří po svém zaměstnání přicházeli do mého dódžó na pár hodin cvičení. Byli dychtiví po rozšíření svých znalostí v karatedó a po zdokonalení své dovednosti. Byli výjimečně zanícení a hlavně díky jim se toto umění stávalo stále známější lidem všech vrstev.

Dokonce i univerzity, s Keio v popředí, začaly projevovat o karate zájem. Jednoho dne přišel do mého dódžó profesor Šinjó Kasuja z katedry germánských jazyků a literatury a několik dalších členů Univerzity Keio s několika studenty, kteří se chtěli učit karate.

Nedlouho potom byla na univerzitě vytvořena skupina složená z členů fakulty i ze studentů, kteří se chtěli učit karate. Byla to první skupina svého druhu ustavená na Tokijské univerzitě. Tak jsem nyní, kromě vyučování v mém vlastním dódžó, pravidelně navštěvoval cvičební prostory Keio, abych poskytoval instruktáže v tomto umění. Brzy začali na instruktáže docházet také studenti z další univerzity, z Takušoku, která byla nedaleko od noclehárny.

Poté, co projevily zájem jak Keio, tak i Takušoku, zdálo se, že počet studentů z různých tokijských škol narůstá rychlými skoky. Mezi jinými si vzpomínám na mladé muže z univerzit Waseda, Hosei, Japonské lékařské koleje, První vyšší školy, Tokijské císařské univerzity, Tokijské obchodní univerzity a Tokijské zemědělské univerzity. V té době byly studijní skupiny karate ustaveny v početných institutech vyššího vzdělání. Jedna byla vytvořena na Vysoké škole tělesné výchovy Nikaido. Byl jsem pozván poskytovat instruktáže karate jak na vojenské, tak i na námořní akademii. Mohu dodat, že jsem byl také výjimečně potěšen návštěvami rodičů chlapců, kteří u mne cvičili. Přicházeli mi poděkovat za instruktáže karate vedoucí k tomu, že se jejich synové stali silní a zdraví.

Nyní jsem měl samozřejmě málo času na zametání místností a zahrad, ani jsem to neměl zapotřebí: Jednoho dne mě přišel navštívit majitel zastavárny, který byl tehdy tak šlechetný. Na konci našeho rozhovoru, když mě opouštěl tiše řekl: „Už je to tak dávno, co jste přišel do mého obchodu, že jsem se obával, zdali nejste nemocen. Oddechl jsem si, když vás vidím tak zdravého a silného!“

Moje první kniha

Zanedlouho poté, co jsem přišel do Tokia, mě malíř Hóan Kosugi přiměl k napsání příručky o karatedó. Nebyla to žádná lehká úloha, jak jsem již dříve poznal, protože neexistoval žádný písemný materiál ani v Tokiu a zvláště ne na Okinawě. Tak jsem začal psát mistrům Azatoovi a Isotuovi, stejně jako dalším přátelům a kolegům na Okinawě a žádal jsem je, aby mi posílali všechny informace a myšlenky o umění karatedó. Ale samozřejmě, když došlo k psaní knihy, musel jsem se úplně spolehnout na svou vlastní osobní zkušenost z doby, kdy jsem trénoval a cvičil toto umění na Okinawě.

Kniha vydaná v Bukjoša v roce 1922 byla nazvána Rjúkjú Kempó: Karate a do jejího úvodu jsem měl čest zahrnout krátké předmluvy řady vynikajících lidí. Mezi nimi se mohu zmínit o markýzi Hisamasovi, bývalém vládci Okinawy, admirálu Rokuró Jaširovi, viceadmirálu Čósei Ogasawarovi, hraběti Šimpei Gotovi, generálporučíku Čijomacu Okaovi, kontraadmirálu Norokazu Kannaovi, profesoru Norihiro Toonnovi a o Bakumoto Suejošimu z Okinawských Timesů.

Když dnes opět tuto knihu čtu, cítím se poněkud zahanben amatérskou kvalitou psaní. Avšak její skladbě jsem zasvětil každý kousek svých sil a tak zůstává mezi různými publikacemi oblíbená. Byla překrásně vyzdobena samotným Hóanem Kosugim.

Kniha obsahovala pět kapitol: „Co je karate“, „Hodnota karate“, „Cvičení a výuka karate“, „Organizace karate“ a „Základy a katy“. V závěru uvádím předběžná opatření, která by měl karatista praktikující toto umění dodržovat. Abych podtrhl čtenáři ideu, jak jsem v té době karate vnímal, dovolte mi zde uvést krátký úvod, který jsem napsal pro svou první knihu:

„Hluboko v šeru lidské kultury se skrývají semena destrukce, stejně tak jako déšť a blesk jdou v patách pěkného počasí. Dějiny jsou příběhem vzestupů a pádů národů. Změna je řádem nebe a země. Meč a pero jsou tak neoddělitelné jako dvě kola káry. Tak musí člověk obsáhnout obě pole, jestliže má být považován za dokonalého. Jestliže je nadměrně uspokojen a věří, že pěkné počasí bude trvat navždy, bude jednoho dne překvapen, aniž by byl ve střehu, hroznou zátopou a bouřemi. Proto je pro nás všechny základem být každý den připraven na jakoukoli mimořádnou událost.“

„Pamatovat na dny utrpení v době míru a soustavně trénovat tělo a mysl, to tvoří vůdčí duch a charakter japonského národa.“

„Dnes se těšíme z míru a naše země dělá velké pokroky na každém poli. Ale jemné umění sebeobrany zvané karate se stává nyní stále populárnějším a lidé se mne občas ptají, zda není k dostání nějaká dobrá příručka. Dokonce mi píší nadšenci ze vzdálených míst a žádají takovou knihu. Nadto se zdá, že zdraví a síla našich mladých mužů podstupujících tělesné zkoušky do vojenské služby se rok od roku zhoršují. Když jsem uvážil všechny tyto skutečnosti, rozhodl jsem se vytvořit příručku o karate, která by tento sport rozšířila mezi národy a naši lidé by mohli trénovat tělesně i duševně. Tento první pokus je pochopitelně provázen mnoha nedostatky.“

Tato kniha získala širokou oblibu a byla znovu vydána o čtyři roky později v nakladatelství Kobundo v upravené formě se změněným názvem jako Renten Gošin Karatedžucu (posilování vůle a sebeobrany technikou karate). Moje další kniha Karatedó Kjóhan byla vydána v roce 1935 a zabývala se hlavně různými typy kat (výtvarnou úpravu této knihy provedl také Hóan Kosugi).

O karate se začala zajímat také řada týdeníků i měsíčníků a zatímco se někteří pisatelé pokoušeli podat pravdivý obraz o karatedó, ostatní se jen hnali za senzací. V dodatku ke své knize jsem citoval z článku, který se objevil v Tokio Newspaper, v němž autor uváděl:

„Účelem karate je budovat silné tělo. Je to také umění sebeobrany. Říká se, že trénovaný karatista je schopen se zvednout ze sedu a rozbít strop místnosti jediným kopem, rozdrtit bambusový kmen jednou rukou, rozbít dvě nebo tři tlustá prkna jediným úderem pěsti, přerazit silné lano jediným úderem, rozdrtit skálu pěstí a provést mnoho jiných nadlidských silových výkonů. Pouze jediným slovem to lze vystihnout - slovem „zázračné“!“

Jak jsme viděli, ne všechny takové výkony jsou mimo lidské schopnosti a nazývat je zázračnými je absurdní. Říkám to s lítostí, ale tímto způsobem pohlíželo na karate v té době mnoho lidí.

Současnost

Podle mého názoru jedním vážným problémem, který tísní dnešní karatedó, je převaha rozdílných škol. Věřím, že to bude mít zhoubný vliv na budoucí vývoj tohoto umění. V současném karatedó není místo pro rozdílné školy. Vím, že někteří učitelé prohlašují, že vymysleli nové a neobvyklé kata a tak si osobují právo, aby byli nazýváni zakladateli „škol“. Slyšel jsem skutečně nazývat mne a mé kolegy školou šótokan, ale jsem silně proti tomuto pokusu o klasifikaci. Věřím, že všechny tyto „školy“ by měly být spojeny do jediné tak, aby se karatedó mohlo řádně a jednotně vyvíjet.

© Copyright 2017 ČUDK. Všechna práva vyhrazena.

Designed & Created by Vones.org

Loading