Historie Dento Karate-do

O historii Karate-do nejsou žádné písemné materiály, a proto nevíme, kde vzniklo a jak se vyvíjelo. Jeho nejrannější historie je odvozována ze starých legend. Obecně panuje názor, že umění, později považované za Karate-do, přinesl do Číny ze západní Indie buddhistický mnich Bodhidharma (čínsky Tamo, japonsky Daruma) na přelomu 5. a 6. stol. n. l.. Bodhidharma se usadil v klášteře Shaolin (klášter „malého lesa“. V provincii Chu-nan u Dengfengu na svaté hoře Sung-shan. Shaolin je považován za místo vzniku starých čínských bojových umění (Kempo, Kung-fu a Chuan-fa) a za kolébku čínského Zen-buddhismu.

Bodhidharma

Bodhidharma, 28. následník Budhy, údajně přišel do kláštera r. 523 n. l. Vyučoval mnichy zen-buddhismu a gymnastickým bojovým cvičením (Shi-pa Lo-han-sho – 18 rukou z Lo-han). Těchto 18 technik je považováno za základ později vzniklých bojových systémů.

Bodhidharma začal učit mnichy tato fyzická cvičení z několika důvodů:

  • Pro zlepšení fyzické kondice.
  • Meditace za pohybu je náročnější a po zvládnutí prohlubuje samotnou meditaci.
  • Třetím, často uváděným důvodem, je vlastní sebeobrana mnichů.


Mniši tato fyzická cvičení rozvíjeli pod silnou mentální kontrolou, až se tato cvičení stala meditací za pohybu, objevili, jak použít právě různých forem meditace pro boj. Díky úrovni jejich duchovního rozvoje též neměli problémy se zvládnutím strachu ze smrti, protože věřili v „REINKARNACI“, převtělování. Ani riziko zneužití bojového umění u těchto lidí nebylo možné, z důvodu víry v odplatu činů „KARMU“. Takže se toto bojové umění za zdmi kláštera rozvíjelo výhradně jako sebeobranné.

Z kláštera se toto bojové umění postupně šířilo do celé Číny a dále až na ostrov Okinawa.

Okinawa

Jméno „Okinawa“ znamená doslova „rosa v otevřeném moři“. Tento úzký ostrov leží asi ve středu do délky nataženého řetězce souostroví (Ryu-kyu). Řetězec ostrovů se skládá ze 140 ostrovů, z nichž je jen 36 stále obydlených. Okinawa, místo vzniku dnešního Karate-do, je hlavním ostrovem souostroví Ryu-kyu v Pacifiku.

Obyvatelé Okinawy jsou pro historiky etnologickým tajemstvím. Mnohé poukazuje na to, že první obyvatelé ostrova byli lidé, kteří přežili ztroskotání lodí. Potom údajně přišli přistěhovalci z jihu Japonska, kteří si vzali s sebou předměty do domácnosti, domácí zvířata, nářadí a také kulturní předměty. Protože dnešní Okinawané jsou míšenci z různých národních ras, věří se, že k těmto dřívějším přistěhovalcům patřili Malayové, Mongolové a japonští Ainu (původní obyvatelé Japonska, dnes izolovaný národ na severu ostrova Hokkaido). Okinawská kultura má nejblíže ke kultuře japonské, docházelo zde však díky kontaktům s pevninou k velmi silným vlivům z jihovýchodní Asie.

První kontakty s Čínou začaly během doby dynastie Sui (560-618). V 7. a 8. století se rozmáhá již čilý cestovní ruch mezi Japonskem a Okinawou. Mnozí z těchto cestovatelů byli členové japonské válečné kasty (Samurai), buddhističtí putovní kněží obratní v boji a učenci. Přicházeli také čínští mniši a zůstávali na Okinawě. Předpokládá se, že si sem v té době našlo svou cestu Shaolin-Kung-fu (Chuan-fa), stejně jako pak různá bojová umění z Japonska.

První zákaz nošení mečů

Roku 1479 uchopila moc nová dynastie Sho, byl vydán zákaz nošení mečů pro šlechtice i pro zemědělce. Král nařídil zabavení všech zbraní a nechal je přivézt do svého hradu. Všichni členové okinawské šlechty, společně se svými rodinami, museli žít v tehdejším hlavním městě Shuri. Jako důsledek tohoto odzbrojení vznikly dvě školy sebeobrany. Ta první, známá pod jménem Tode, byla převážně rozvíjena a provozována členy šlechty. Ta druhá, známá jako Ryukyu Kobudo, byla rozvíjena většinou zemědělci a rybáři a užívala jednoduché nástroje jako účinné zbraně. Obě vznikly za přísného utajení. Mnozí historikové vidí podnět k rozvoji a zdokonalování Karate v tomto prvním zákazu zbraní na Okinawě.

Invaze Satsuma

Japonský zájem o Okinawu sahá do 12. století a částečně se zakládá na tom, že první král Okinawy, Shunten, byl japonského původu. Ovšem Japonsko začalo hrát v dějinách Okinawy roli teprve od roku 1451. Od té doby museli Okinawané platit Japoncům a Číňanům daň.

Invaze japonského rodu Satsuma v roce 1609 zakončila nezávislost Okinawy. Okinawský král byl zajat a přivezen do Japonska jako rukojmí. Došlo k tvrdému omezení svobod obyvatel, včetně obnovení starého zákazu nošení zbraní. Obyvatelé byli doslova terorizováni. V této době zaznamenala bojová umění enormní rozmach. Různé skupiny Chuan-fa a společenství Tode se tajně setkávaly. Následkem toho se rozvíjel z kombinace mezi Tode a Chuan-fa nový bojový styl, který byl jednoduše nazýván Te (Okinawa-te). Te rozvíjelo smrtelně efektivní metody, které byly použity proti japonským utlačovatelům. Také se začalo zintenzivňovat použití různých nástrojů jako zbraní, a tím došlo i ke značnému rozmachu Kobudo.

Po dvou letech od invaze se Okinawa stává definitivně vlastnictvím Satsumů a král se vrací na ostrov, kde je však pod stálou kontrolou. Vláda Satsumů potlačovala rozvoj okinawského bojového umění. Každý Okinawan, který se cvičil v bojových uměních, byl tvrdě potrestán. Bojová umění a jejich mistři zůstávali utajeni a jen blízkým příbuzným se podařilo být vyučováno mistrem.

Okinawa-te

Okinawa-te je pozdější označení pro okinawské bojové umění (původně Tode nebo Te), které bylo ve 20. století přejmenováno na Karate. Celý systém se rozdělil v 17. století na Shorin-ryu (Shuri-te a Tomari-te) a Shorei-ryu (Naha-te). Toto původní bojové umění bylo, ovšem čistou metodou sebeobrany v protikladu k dnešnímu sportovnímu Karate se značně lišilo od později vzniklých japonských stylů (Shoto-kan-ryu, Wado-ryu, Shito-ryu, Goju-ryu aj.).

Okinawa-te stálo velmi blízko stylům čínského Chuan-fa. Všechny techniky nohou se orientovaly na střední a dolní pásmo (všechny techniky nohou, které nebyly obsaženy v Kata, nejsou původní a byly poprvé rozvíjeny v Japonsku. Jejich smysl slouží soutěžení, v okinawském sebeobranném systému nebyly cvičeny kvůli příliš velkému riziku).

Také tréninkové metody vykazují značné rozdíly mezi Okinawa-te a dnešním soutěžním Karate. Necvičilo se, aby se vyhrávalo, nýbrž aby se přežilo. To předpokládalo, že sám bojový smysl techniky nebyl v pouhém zasažení protivníka, nýbrž mnohem více v působení na vitální boby. Protivník útočil s meči nebo jinými nebezpečnými zbraněmi a byl většinou v boji osvědčený válečník (Samuraj). Okinawané měli jen prázdné ruce nebo nástroje užívané k práci. Každá snaha ve cvičení sebeobrany měla tedy za cíl rozvíjet samotné smrtelné techniky (Todome) a na druhé straně nebýt zasažen zbraněmi útočníka, nebo tělo zpevnit tak, že mohlo ve zdraví přestát i silné údery. V sebeobraně není žádný vítěz na druhém místě.

V okinawském Karate byly Kata vždy považovány za srdce bojového umění a Makiwara za jeho duši. Hluboké studium Kata dává objasnění vnitřního významu techniky (kontrola dýchání, práce jak jednotlivých svalů, tak i svalových skupin, vitální energie a ducha) a jejich bojové aplikace. Makiwara slouží k tomu, aby tato technika byla rozvíjena účinně tím, že učí formovat správné postavení těla, které je podmínkou, pro správné přenesení toku energie (Ki) na cíl. Když jeden z těchto aspektů chybí, stává se bojové umění pouze tělesným cvičením.

Začátek vývoje Karate v Japonsku je spjat s jedním jménem, se jménem člověka, kterého přívrženci tohoto umění pokládají za otce Karate-do: Gichin Funakoshi.

 


Autor: Milan HAŠKA | milan.haska@volny.cz

© Copyright 2018 ČUDK. Všechna práva vyhrazena.

Designed & Created by Vones.org

Loading