Okinawa-te

Okinawa-te je pozdější označení pro okinawské bojové umění (původně Tode nebo Te), které bylo pak ve 20. století přejmenováno na Karate. Celý systém se rozdělil v 17. století na Shorin-ryu (Shuri-te a Tomari-te) a na Shorei-ryu (Naha-te). Toto původní bojové umění bylo ovšem čistou metodou sebeobrany v protikladu k dnešnímu sportovnímu Karate se značně lišilo od později vzniklých japonských stylů (Shoto-kan-ryu, Wado-ryu, Shito-ryu, Goju-ryu aj.).

Okinawa-te stálo velmi blízko stylům čínského Chuan-fa. Všechny techniky nohou se orientovaly na střední a dolní pásmo (všechny techniky nohou, které nebyly obsaženy v Kata, nejsou původní a byly poprvé rozvíjeny v Japonsku. Jejich smysl slouží soutěžení, v okinawském sebeobranném systému nebyly cvičeny kvůli příliš velkému riziku).

Také tréninkové metody vykazují značné rozdíly mezi Okinawa-te a dnešním soutěžním Karate. Necvičilo se, aby se vyhrávalo, nýbrž aby se přežilo. To předpokládalo, že sám bojový smysl techniky nebyl v pouhém zasažení protivníka, nýbrž mnohem více v působení na vitální boby. Techniky, které se dnes vyskytují v klasických Kata, mohou být pochopeny, jen když jsou sledovány z tohoto pohledu. Mnohé z nich se v utkání nepoužívají, a to vedlo k tomu, že byly rozvíjeny v moderním Karate čisté tělesné techniky, které měnily celkovou strukturu starého umění.

Protivník útočil s meči nebo jinými nebezpečnými zbraněmi a byl většinou v boji osvědčený válečník (Samuraj). Okinawané měli jen prázdné ruce nebo nástroje užívané k práci. Každá snaha ve cvičení sebeobrany měla tedy za cíl rozvíjet samotné smrtelné techniky (Todome) a na druhé straně nebýt zasažen zbraněmi útočníka, nebo tělo zpevnit tak, že mohlo ve zdraví přestát i silné údery. Tyto aspekty cvičení jsou pro sebeobranu nezbytné, zatímco pro sportovní soutěž, ve které jde o body, se posunují do pozadí. V sebeobraně není žádný vítěz na druhém místě.

Další technický rozdíl od dnešního sportu je v zacházení se vzdáleností. V dnešním sportovním Karate jsou všeobecně používány vzdálenosti, které jsou pro sebeobranu nedostatečné. V Okinawa-te byly vyučovány techniky jak boje na blízkou, tak střední i dlouhou vzdálenost, pokud útočník používal zbraně. Přesto nebyly tyto bojové aspekty jediným obsahem starého bojového umění. Pokud chceme tomuto skutečně porozumět, musíme pochopit původní smysl (Shimeijurasan)[2]) každé techniky. Bez rozvoje skutečných technik a pochopení jejich širokého obsahu ztrácí Karate-do svoji výchovnou hodnotu.

V okinawském Karate byly Kata vždy považovány za srdce bojového umění a Makiwara za jeho duši. Hluboké studium Kata dává objasnění vnitřního významu techniky (kontrola dýchání, práce jak jednotlivých svalů, tak i svalových skupin, vitální energie a ducha) a jejich bojového užívání. Makiwara slouží k tomu, aby tato technika byla rozvíjena účinně tím, že učí formovat správné postavení těla, které je podmínkou, pro správné přenesení toku energie (Ki) na cíl. Když jeden z těchto aspektů chybí, stává se bojové umění pouze tělesným cvičením.

© Copyright 2017 ČUDK. Všechna práva vyhrazena.

Designed & Created by Vones.org

Loading