Karate-do - historie

Nejrannější historie Karate-do je odvozována ze starých legend. Obecně panuje názor, že umění, později považované za Karate-do, přinesl do Číny ze západní Indie buddhistický mnich Bodhidharma (čínsky Ta mo, japonsky Daruma) na přelomu 5. a 6. stol. n. l. Bodhidharma se usadil v klášteře Shaolin (klášter „malého lesa“)v provincii Chu-nan u Dengfengu na svaté hoře Sung-shan. Shaolin je považován za místo vzniku starých čínských bojových umění (Kempo, Kung-fu a Chuan-fa) a za kolébku čínského Zen-buddhismu.

Bodhidharma, 28. následník Buddhy, údajně přišel do kláštera r. 523 n. l. Vyučoval mnichy zen-buddhismu a gymnastickým bojovým cvičením (Shi-pa Lo-han-sho – 18 rukou z Lo-han). Těchto 18 technik je považováno za základ později vzniklých bojových systémů.

Z kláštera se toto bojové umění postupně šířilo do celé Číny a dále až na ostrov Okinawa. Jméno „Okinawa“ znamená doslova „rosa v otevřeném moři“. Tento úzký ostrov leží asi ve středu do délky nataženého řetězce souostroví (Ryu-kyu). Řetězec se skládá ze 140 ostrovů, z nichž je jen 36 stále obydlených. Okinawa, místo vzniku dnešního Karate-do, je hlavním ostrovem souostroví Ryu-kyu v Pacifiku.

První kontakty s Čínou začaly během doby dynastie Sui (560-618). V 7. a 8. století se rozmáhá čilý cestovní ruch mezi Japonskem a Okinawou. Mnozí z těchto cestovatelů byli členové japonské válečné kasty (Samurai), buddhističtí putovní kněží obratní v boji a učenci. Přicházeli také čínští mniši a zůstávali na Okinawě. Předpokládá se, že si sem v té době našlo svou cestu Shaolin-Kung-fu (Chuan-fa), stejně jako pak různá bojová umění z Japonska.

První zákaz nošení mečů

Roku 1479 uchopila moc nová dynastie Sho, byl vydán zákaz nošení mečů pro šlechtice i pro zemědělce. Král nařídil zabavení všech zbraní a nechal je přivézt do svého hradu. Všichni členové okinawské šlechty, společně se svými rodinami, museli žít v tehdejším hlavním městě Shuri. Jako důsledek tohoto odzbrojení vznikly dvě školy sebeobrany. Ta první, známá pod jménem Tode, byla převážně rozvíjena a provozována členy šlechty. Ta druhá, známá jako Ryukyu Kobudo, byla rozvíjena většinou zemědělci a rybáři a užívala jednoduché nástroje jako účinné zbraně. Obě vznikly za přísného utajení. Mnozí historikové vidí podnět k rozvoji a zdokonalování Karate v tomto prvním zákazu zbraní na Okinawě

Invaze satsuma

Japonský zájem o Okinawu sahá do 12. století a částečně se zakládá na tom, že první král Okinawy, Shunten, byl japonského původu. Ovšem Japonsko začalo hrát v dějinách Okinawy roli teprve od roku 1451. Od té doby museli Okinawané platit Japoncům a Číňanům daň.

Invaze japonského rodu Satsuma v roce 1609 zakončila nezávislost Okinawy. Okinawský král byl zajat a přivezen do Japonska jako rukojmí. Došlo k tvrdému omezení svobod obyvatel, včetně obnovení starého zákazu nošení zbraní. Obyvatelé byli doslova terorizováni. V této době zaznamenala bojová umění enormní rozmach. Různé skupiny Chuan-fa a společenství Tode se tajně setkávaly. Následkem toho se rozvíjel z kombinace mezi Tode a Chuan-fa nový bojový styl, který byl jednoduše nazýván Te (Okinawa-te). Te rozvíjelo smrtelně efektivní metody, které byly použity proti japonským utlačovatelům. Také se začalo zintenzivňovat použití různých nástrojů jako zbraní, a tím došlo i ke značnému rozmachu Kobudo.

Po dvou letech od invaze se Okinawa stává definitivně vlastnictvím Satsumů a král se vrací na ostrov, kde je však pod stálou kontrolou. Vláda Satsumů potlačovala rozvoj okinawského bojového umění. Každý Okinawan, který se cvičil v bojových uměních, byl tvrdě potrestán. Bojová umění a jejich mistři zůstávali utajeni a jen blízkým příbuzným se podařilo být vyučováno mistrem.

Okinawa-te

Okinawa-te je pozdější označení pro okinawské bojové umění (původně Tode nebo Te), které bylo pak ve 20. století přejmenováno na Karate. Celý systém se rozdělil v 17. století na Shorin-ryu (Shuri-te a Tomari-te) a na Shorei-ryu (Naha-te). Toto původní bojové umění se značně lišilo od později vzniklých japonských stylů (Shoto-kan-ryu, Wado-ryu, Shito-ryu, Goju-ryu aj.), bylo čistou metodou sebeobrany v protikladu k dnešnímu sportovnímu Karate .

Také tréninkové metody vykazují značné rozdíly mezi Okinawa-te a dnešním soutěžním Karate. Necvičilo se, aby se vyhrávalo, nýbrž aby se přežilo. To předpokládalo, že sám bojový smysl techniky nebyl v pouhém zasažení protivníka, nýbrž mnohem více v působení na vitální body. Protivník útočil s meči nebo jinými nebezpečnými zbraněmi a byl většinou v boji osvědčený válečník (Samuraj). Okinawané měli jen prázdné ruce nebo nástroje užívané k práci. Každá snaha ve cvičení sebeobrany měla tedy za cíl rozvíjet samotné smrtelné techniky (Todome) a na druhé straně nebýt zasažen zbraněmi útočníka, nebo tělo zpevnit tak, že mohlo ve zdraví přestát i silné údery. V sebeobraně není žádný vítěz na druhém místě.

Okinawa-te stálo velmi blízko stylům čínského Chuan-fa. Všechny techniky nohou se orientovaly na střední a dolní pásmo (všechny techniky nohou, které nebyly obsaženy v Kata, nejsou původní a byly poprvé rozvíjeny v Japonsku. Jejich smysl slouží soutěžení, v okinawském sebeobranném systému nebyly cvičeny kvůli příliš velkému riziku).

V okinawském Karate byly Kata vždy považovány za srdce bojového umění a Makiwara za jeho duši. Hluboké studium Kata dává objasnění vnitřního významu techniky (kontrola dýchání, práce jak jednotlivých svalů, tak i svalových skupin, vitální energie a ducha) a jejich bojového užívání. Makiwara slouží k tomu, aby tato technika byla rozvíjena účinně tím, že učí formovat správné postavení těla, které je podmínkou, pro správné přenesení toku energie (Ki) na cíl. Když jeden z těchto aspektů chybí, stává se bojové umění pouze tělesným cvičením.

Začátek vývoje Karate v Japonsku je spjat se jménem Gichin Funakoshi, kterého všichni přívrženci tohoto umění právem pokládají za otce Karate-do.

Gichin Funakoshi

Narodil se 10. listopadu roku 1868 na Okinawě v královském hlavním městě Shuri. V dětství bydlel u svého dědečka, který byl známý konfuciánský učenec. Už během školní docházky se setkal s mistrem Anko Azato (Yasutsune Azato Peichin) a začal u něho s výukou v Karate-do. V té době cvičil karate tajně, a to vyžadovalo, aby navštěvoval svého učitele v noci. U Azata býval často na návštěvě mistr Itosu.

Gichin FunakoshiFunakoshi se stal učitelem na vyšší škole v Naha, kde v roce 1901/1902 vedl demonstraci karate u příležitosti návštěvy japonského školního komisaře, jehož zpráva přiměla ministerstvo kultury k zavedení karate jako součásti učebního plánu na okinawských školách. V následujících letech docházelo k četnějším kontaktům mezi významnými japonskými osobnostmi a okinawským Karate, ve kterém Funakoshi začínal hrát stále významnější roli.

V roce 1916 provedl demonstraci Karate v Kyotu a v roce 1921 pro japonského prince Hirohita. Po třiceti letech školní výuky požádal Funakoshi o uvolnění a věnoval se plně bojovým uměním. V roce 1922 byl Funakoshi vybrán okinawskými mistry Shobu Kai (společenství bojových umění), aby představil Karate v Japonsku. Zároveň měl získat úctu okinawskému národu a důstojně jej v cizině zastupovat (Funakoshi byl nejen mistrem bojových umění, ale i mistrem kaligrafie a básnického umění, zběhlý v japonském jazyku a v okinawské a čínské kultuře). Z Japonska se Funakoshi už nikdy nevrátil. Tehdy 53-letý mistr zde věnoval zbytek svého života šíření Krate-do.

Jeho začátky v Japonsku byly velmi těžké. Přes den si vydělával příležitostnou prací a večer učil své první žáky. V roce 1924 založil první karate klub při Keio univerzitě a poté následovaly další školy a univerzity. Během krátké doby vzbudil pozornost četných prominentních kruhů japonského Budo, mezi jinými také legendárního Jigoro Kano – zakladatele judo. Celý život spojovalo oba mistry hluboké přátelství. Říká se, že mistr Funakoshi poté, co Kano roku 1938 zemřel, se každé ráno na počest velkého mistra poklonil směrem ke Kodokanu.

Modernizační opatření mistra Kana velmi ovlivnila Funakoshiho tradiční pojetí bojových umění. Velmi nadšen byl například stupnicí Danů. Cesta mistra Funakoshi nakonec vedla k založení jím nezamýšleného stylu Shotokan. Shoto znamená v překladu „šumění pinií“. Tímto slovem podepisoval Funakoshi svoje básně a stalo se brzy velmi známé. V Japonsku se označení Shoto používalo pro styl karate, který vyučoval mistr Funakoshi.

Funakoshi zemřel 26. dubna 1957. Ke konci života sestavil 20 pravidel studia karate (Shoto Nijukun), k jejichž zachovávání vyzýval.

Gichin Funakoshi o vývoji Karate-Do

„Podle mého názoru jedním vážným problémem, který tísní dnešní Karate-do, je převaha rozdílných škol. Věřím, že to bude mít zhoubný vliv na budoucí vývoj tohoto umění. V současném Karate-do není místo pro rozdílné školy. Vím, že někteří učitelé prohlašují, že vymysleli nové a neobvyklé kata a tak si osobují právo, aby byli nazýváni zakladateli „škol“. Slyšel jsem skutečně nazývat mne a mé kolegy školou Shotokan, ale jsem silně proti tomuto pokusu o klasifikaci. Věřím, že všechny tyto „školy“ by měly být spojeny do jediné tak, aby se Karate-do mohlo řádně a jednotně vyvíjet. “

 
Literatura

  • Funakoshi, Gichin. KARATEDÓ. Má životní cesta. Praha: Naše vojsko, 1994, 75 s. ISBN 80-206-0176-7

© Copyright 2017 ČUDK. Všechna práva vyhrazena.

Designed & Created by Vones.org

Loading