O životě

Meji

Doba Meji i já jsme se narodili ve stejném roce 1868. Prvé spatřilo denní světlo v dřívějším šógunově hlavním městě Edu, které se stalo známé jako Tokio. Já jsem se narodil v okrese Jamakawacho, v královském hlavním městě Okinawy, Shuri.
Můj otec Gisu byl menší úředník a já jsem byl jeho jediný syn. Předčasně narozen, byl jsem spíše slabé dítě, a protože se oba rodiče a prarodiče shodovali, že mi není souzen dlouhý život, věnovali mi veškerou péči. Obzvláště jsem byl rozmazlován a hýčkán oběma páry prarodičů. Vskutku nedlouho po narození jsem byl dán k rodičům matky a zde mne dědeček učil Čtyřem čínským klasikům a Pěti čínským klasikům konfuciánské tradice – základu pro syny šizoku.

Odstranění drdolu

Mezi mnoha reformami zavedenými mladou vládou Meji, během prvních dvaceti let její existence, bylo zrušení drdolu, mužského účesu, který byl odedávna tradiční součástí japonského života. Zvláště na Okinawě byl drdol považován nejen za symbol dospělosti a mužnosti, ale i mužství samotného.

Muži narození v privilegovaném stavu šizoku byli zatvrzele proti, zatímco muži z obecného stavu heimin, stejně jako někteří ze šizoku podporovali to, co lze nazvat dekretem o zrušení.

Moje rodina byla po generace spojena s úředníky nižší třídy a celý rod byl jednomyslně a nezlomně proti odstřižení drdolu. Tento čin byl naprosto odporný každému členu naší rodiny, ačkoliv já sám jsem necítil silně ani s prvním ani s druhým proudem. Výsledkem bylo, že jsem ustoupil rodinnému tlaku, neboť škola (Tokijská lékařská škola) odmítala přijímat studenty, kteří setrvávali na tradičním stylu, a tak byl celý můj budoucí život ovlivněn tak nepatrnou věcí, jako je hustý drdol.

Neuvažoval jsem však, že by se karatedó mohlo stát také povoláním, a poněvadž vleklý spor o drdol odsunul mou lékařskou kariéru z dosahu, začal jsem nyní přemýšlet o jiných možnostech. Jelikož mě můj dědeček i Azato od časného dětství učili čínským klasikům, rozhodl jsem se využít tyto znalosti tak, že se stanu učitelem. Vzhledem k tomu jsem se zúčastnil kvalifikačních zkoušek a získal místo pomocného učitele na základní škole. Moje první zkušenost s vedením třídy se mi naskytla v roce 1888, kdy mi bylo dvacet jedna let.

Ale drdol se stále vnucoval, neboť předtím, než mi bylo dovoleno začít plnit povinnosti učitele, bylo mi nařízeno drdolu se zbavit. Toto se mi zdálo zcela rozumné. Japonsko bylo ve stavu velkého kvasu, ohromné změny probíhaly v každé oblasti života. Cítil jsem, že mám jako učitel povinnost pomoci naší mladší generaci, která bude jednoho dne tvořit osud našeho národa, překlenout široké mezery mezi starým a novým Japonskem. Stěží jsem mohl něco namítat proti úřednímu nařízení, že se náš tradiční drdol nyní stal pozůstatkem minulosti. Nicméně jsem se chvěl strachem při pomyšlení, co řeknou starší členové naší rodiny.

V té době nosili učitelé úřední uniformy, tmavý kabát zapnutý ke krku, mosazné knoflíky zdobené vzorem třešňového květu a čepici s odznakem, který nesl rovněž vzor třešňového květu. V době, kdy jsem nosil tuto uniformu a měl ostříhaný drdol, jsem navštívil rodiče, abych jim oznámil, že jsem dostal zaměstnání jako pomocný učitel na základní škole.

Můj otec nemohl uvěřit svým očím. „Co jsi si to udělal?“ hněvivě křičel. „Ty, syn samuraje!“ Moje matka, dokonce více rozzlobena než on, se mnou odmítla mluvit. Otočila se, opustila dům zadními dveřmi a utekla k rodičům.

Učitelem na základní škole

V době, kdy jsem začal svou akademickou dráhu, existovaly čtyři kategorie učitelů základní školy: ti, kteří učili nejnižší třídy, ti, kteří vyučovali vyšší třídy, ti, kteří byli pověřeni zvláštními kurzy a ti, kteří sloužili jako asistenti. Tehdy byly povinné čtyři roky základního školního vzdělání. Učitelé první kategorie měli třídy na prvním a druhém stupni, zatímco učitelé pokročilejší kategorie měli kvalifikaci pro vyučování posledních dvou povinných stupňů, třetího a čtvrtého, stejně jako vyšších stupňů (pátého až osmého), které povinné nebyly.

Ačkoliv jsem byl zaměstnán zprvu jako asistent, nedlouho potom jsem složil zkoušky, které mne kvalifikovaly na práci učitele nižšího stupně. Pak jsem byl přeložen do Naha, sídla okinawské prefektury. Toto přeložení, které bylo ve skutečnosti povýšením, jsem považoval za nejšťastnější věc, neboť mi poskytovalo více času a větší příležitost pro cvičení karate.

Později jsem se kvalifikoval jako učitel pro vyšší stupně. Poněvadž jsem však nebyl graduován učitelskou fakultou a stoupající počet jejích absolventů vstupoval do okinawského školského systému, uvědomil jsem si, že další povýšení bude velmi pomalé. Konečně mne ředitel naší školy doporučil k postupu na vyšší místo. Toto zvláštní povýšení jsem odmítl, protože přijetí by znamenalo odchod do okrajových okresů či vzdálených souostroví a v důsledku toho odloučení od mých učitelů karate. Toto bylo pro mne nepřijatelné.

Ve skutečnosti zde byl další důvod, proč mi představení dovolili zůstat v Naze, který nás ještě jednou vnesl do sporu zuřícího kolem drdolu. Rodiny mnoha mých žáků byly pevnými zastánci Neústupné strany, a ačkoliv jsme byli ve 24. či 25. roce Meidži (1891 nebo 1892), vládní výnos zakazující drdol byl na Okinawě dalek toho, aby se důsledně dodržoval. Protože má vlastní rodina také podporovala Neústupnou stranu, chápal jsem dobře emoce, které posilovaly odpor k vládním nařízením. Současně jsem si byl vědom úžasných reforem, které měnily vskutku každou stránku japonského života, nemohl jsem proto jinak, než pokládat tuto záležitost za bezvýznamnou.

Ministerstvo školství však nevidělo věci ve stejném světle. Polekáno okinawským odporem ke své vůli nařídilo, že každý žák na ostrově musí být ihned zbaven drdolu. To nebylo však tak snadné, jak to zní, neboť mnoha dětem setrvání na zachování jejich drdolu bránilo dlouho v jejich vstupu na základní školu. Výsledkem bylo, že nadále byli už jen stěží dětmi a byli pro učitele třímající nůžky mnohem více než partnery. Kromě toho mnozí z nich trénovali karate, které se už na Okinawě cvičilo mnohem otevřeněji. Učitelé základní školy, kteří chtěli uplatnit svou vůli na těchto „dětech“, měli nůžky někdy zcela zbytečně. Z tohoto důvodu byl učitelům zběhlým v karate vydán úkol zdolat i ty neústupné žáky s drdolem, kteří byli také adepty karate. Stále si připomínám pohledy žáků zajatých po zuřivé rvačce, kteří se podrobovali nenávistným nůžkám se slzami v očích a s pěstmi pevně sevřenými, jako by nechtěli nic lepšího, než vyhladit lupiče těchto znaků mužnosti. Avšak netrvalo to dlouho a všichni naši chlapci měli hlavy důkladně oholeny. Drdolová zuřivost provždy skončila.

Mezitím jsem usilovně pokračoval se svým karate. Trénoval jsem pod vedením více učitelů: pod mistrem Kijunon, který dokázal holýma rukama v mžiku sloupnout kůru ze živého stromu, pod mistrem Tóonnoem z Hany, jedním z nejlepších konfuciánských učenců na ostrově, pod mistrem Niigakim, jehož výrazný zdravý rozum na mne nejhlouběji zapůsobil, a pod mistrem Macumurou, jedním z největších karatistů, o kterém budu více hovořit později. To neznamená, že jsem zanedbával některého ze svých prvních dvou učitelů. Naopak, trávil jsem s nimi co nejvíce času a učil jsem se od nich nejen karate, ale i mnoho jiného.

Otec a děd

Už jsem se zmínil o skutečnosti, že moje rodina pocházela ze stavu šizoku. Můj dědeček z otcovy strany, Gifuku, byl známý konfuciánský učenec a jako většina učenců měl občas finanční starosti. Velmi si ho oblíbil hanšu (rodový vládce) a měl za povinnost a čest vyučovat hanšuovy ovdovělé dcery konfuciánské etice. Tyto soukromé lekce se konaly v Kuntoku Daikun Goten, paláci, kde žily dámy a kde byla také náhodou svatyně věnovaná předkům hanšua. Mužům bylo samozřejmě zakázáno vstupovat do dámského paláce, ale pro Gifukua byla učiněna výjimka.

Když byl příliš starý na to, aby pokračoval v učení, odešel ze svého místa a hanšu ho odměnil domem v Teiramači blízko paláce. V době návratu k císařství Meidži dostal také docela velkou sumu peněz. Naneštěstí, po dědečkově smrti, můj otec pomalu ale jistě promarnil veškerý majetek a všechny peníze, které dědeček odkázal.

Na rozdíl ode mne byl můj otec vysoký a hezký. Byl odborníkem v boji holí (bódžucu), dokonalý zpěvák a tanečník, ale měl jednu nešťastnou chybu. Byl silný piják a tuším, že proto Gifukuovo dědictví postupně našlo cestu z rukou naší rodiny. Dům, ve kterém jsme žili od mého dětství, byl navždy pronajat.

Karate mé ženy

Protože jsme byli poměrně chudí, neoženil jsem se, dokud mi nebylo přes dvacet, což byl tehdy na Okinawě pro ženitbu dost pokročilý věk. Můj plat učitele základní školy byla královská částka tří jenů měsíčně, z nichž jsem musel živit nejen svou ženu a sebe, ale také rodiče a prarodiče. Školním učitelům nebylo dovoleno vykonávat jakýkoli druh zvlášť výnosné práce. Navíc jsem velmi tvrdě pracoval v karate, které však bez ohledu na to, jak velmi jsem je miloval, nepřineslo ani jediný jen.

A tak jsme byli desetičlenná rodina žijící z příjmu tří jenů měsíčně. Skutečnost, že jsme to dokázali, plně závisela na píli mé ženy. Často pilně pracovala dlouho do noci a tkala místní šaty zvané kasuri, za které dostala šest jenů za kus. Potom vstávala za svítání a šla více než míli na malé pole, kde pěstovala pro rodinu zeleninu. Někdy jsem ji doprovázel, ale v té době se nepovažovalo za vhodné, aby někdo spatřil školního učitele pracovat na polích vedle své ženy. Nemohl jsem s ní tedy chodit příliš často, a když jsem šel, nosil jsem velký klobouk se širokým okrajem, abych nebyl poznán.

Divil jsem se, kdy našla čas ke spaní, ale nemohu si vzpomenout, že bych od ní vůbec někdy slyšel slovo stížnosti. Nikdy ani nenavrhla, že bych mohl trávit svůj čas mnohem užitečněji, než cvičením karate v každé volné minutě. Naopak mne povzbuzovala, abych v tom pokračoval a sama se o karate začala zajímat. Často přihlížela mým praktickým lekcím. A když se cítila zvlášť unavena, neudělala to, co by učinila většina žen, aby si lehla na zem a požádala jedno z dětí, aby jí masírovalo ramena a paže. Och ne, nikoli moje žena! To, co dělala, aby ulevila svému vyčerpanému tělu bylo, že šla ven a cvičila karatistické katy a časem dosáhla takové úrovně, že její pohyby byly hbité jako pohyby odborníka.

Ve dnech, kdy jsem necvičil pod přísným dohledem Azata nebo Itosu, cvičil jsem sám na našem dvorku. Jednoho dne ke mně přišlo několik mladých mužů ze sousedství, kteří mne sledovali a požádali mne, abych je učil karate, což jsem samozřejmě rád udělal. Někdy jsem se však zdržel ve škole a tehdy při návratu domů jsem nalézal mladé muže, jak cvičí sami s povzbuzováním a opravováním mé ženy, pokud něco udělali špatně. Pouze přihlížením mému cvičení a příležitostným vlastním cvičením dosáhla plného porozumění tomuto umění.

Za náš dům jsme platili měsíční nájem dvacet pět senů, což byla tehdy velká suma. Naši sousedé byli většinou malí obchodníci nebo džinrikšové. Někteří prodávali trepky, někteří zboží jako hřebeny, jiní sojový tvaroh zvaný tofu. V každém případě byli naši sousedé, když se napili, často hašteřiví.

Tehdy to byla obvykle má žena, kdo zakročil a zjednal smír. V tom téměř vždy uspěla, dokonce i tehdy, když se spor změnil v pěstní boj - což není snadný úkol dokonce ani pro silného muže. Samozřejmě, že ve své roli prostředníka nepoužívala násilí, zcela spoléhala na svoji sílu přesvědčování. Tak moje žena, doma obdivována pro svou píli a šetrnost, byla známa po sousedství jako adept karate a obratný prostředník.

Život v odloučení

Moje žena byla v té době stále na Okinawě (někdy po roce 1922), ačkoliv můj nejstarší syn přišel do Tokia přede mnou a moji dva mladší synové přišli po mém příjezdu. Rozhodl jsem se nevrátit se na Okinawu, dokud nebude moje mise skončena a navzdory všem obtížím jsem věřil, že mohu v Tokiu svou rodinu podporovat. Ale nestalo se tak. Když jsem napsal své ženě, aby se ke mně přistěhovala, pevně odmítla.

V okinawském náboženství je uctívání předků velmi důležitým prvkem a má žena, přesvědčená buddhistka, nemohla připustit myšlenku, že by se hrob našich předků přemístil na neznámé místo. V odpovědi na mou žádost řekla, že je její povinností zůstat na Okinawě, aby mohla plnit své náboženské povinnosti. Řekla mi, že mám své úsilí soustředit na práci. Když jsem viděl, že její přesvědčení nelze změnit, souhlasil jsem s tím, ačkoliv to znamenalo mnoho let odloučení.

© Copyright 2017 ČUDK. Všechna práva vyhrazena.

Designed & Created by Vones.org

Loading