Etika Karate-do

Etika je filosofická disciplína, zabývající se mravními jevy – teorie morálky. Je to nauka o mravnosti, o původu a podstatě morálního vědomí a jednání. Řeší základní mravní postoje a problémy lidského života z hlediska svědomí, učí rozlišovat dobro a zlo, mravné a nemravné, čestné a nečestné.

Etika je determinovaná časem, místem a sociálním prostředím. To co bylo považováno za etické či neetické před 100 lety nemusí být stejně hodnoceno dnes, stejně tak to, co je u nás zcela normální může být třeba v USA naprosto nepřípustné, i když toto vymezení se vlivem globalizace značně zmírňuje. Tak i členové pouličního gangu svou činnost nepovažují za negativní či neetickou. Etika jedince je úzce provázána s jeho morální odpovědností a tak utváří jeho chování.

Obzvláště ve školní výuce úloha etiky roste, poněvadž není cílem vychovávat „dobré rváče“, ale harmonicky rozvíjet a formovat osobnost studentů, pozitivně působit na jejich morálně volní vlastnosti a tím zlepšovat předpoklady pro jejich vhodné uplatnění ve společnosti.
Gichin Funakoshi (1868 - 1957) svým studentům říkával: „K čemu je Vám silná technika, když nemáte filosofii“.

Taira Shigesuke (1639 - 1730) v Bushido Shoshinshu (Bushido pro začátečníky, mladé samuraje) píše: „Válečník musí porozumět významu slov dobro a zlo, aby ve svém životě mohl dobro konat a zlu se vyhýbat. Tím nastoupí správnou cestu válečníka. Konání dobra a odvaha by měli být jedněmi z hlavních cílů profesionálního válečníka. V případě že válečník není schopen rozlišovat mezi dobrem a zlem, pak se může kdykoli stát, že bude bojovat za věci, kterou je lépe ignorovat.“

Pro širší pochopení etiky Karate-do může posloužit citace příběhu Gichina Funakoshi, který popisuje v knize Karate-do má životní cesta.

Gichin Funakoshi - duch Karate-Do

Nejprve ale musím říci několik slov o rodině mé ženy. Po mnoho let dělali pokusy s rostlinami sladkých brambor, pokoušeli se vypěstovat zdokonalený druh. Mírně prosperovali, ale s návratem císařství Meidži v roce 1868 na ně přišly obtížné časy a přestěhovali se do malé zemědělské vesnice Mawaši, asi dvě a půl míle od Nahy. Otec mé ženy, horlivý stoupenec Strany neústupných, byl poněkud výstřední. Když bylo dobré počasí, pečoval o svá pole, když pršelo, zůstával doma a četl. To bylo vše, co dělal.

Má žena ho měla velmi ráda a jednoho svátečního dne odešla brzy s dětmi na pěknou, dlouhou návštěvu. Později odpoledne jsem vyrazil sám do vesnice, protože jsem nesnesl myšlenku, že by manželka a děti šly domů samy ve tmě.
Opuštěná cesta do Mawashi vedla hustým borovicovým hájem a v mizejícím odpoledním světle byla dosti tmavá. Docela mne překvapilo, když ze skrytu stromů náhle vyskočili dva muži, aby mi uzavřeli cestu. Jako ostatní rádoby útočníci měli tváře zakryté ručníky. Hned bylo jasné, že zde nejsou proto, aby vytvářeli dobrou náladu.

„Hele,“ volal jeden z nich velmi drzým tónem, nestůj tady jako bys byl hluchoněmý. Víš, co chceme. Mluv! Řekni ,Dobrý večer, pánové` a řekni nám, jaký je hezký den. Neplýtvej časem, maličký, nebo budeš litovat. To ti mohu slíbit!
Čím byl zuřivější, tím klidnější jsem se cítil. Mimo jiné mohu říci, že ten, který se mnou hovořil se sevřenými pěstmi, nebyl karatista, a druhý, který nesl těžkou hůl, byl také jasný amatér. „Nespletli jste si mne,“ odpověděl jsem tiše, „s někým jiným? Určité se jedná o nějaké nedorozumění. Myslím, když to prohovoříme...“
„Ach, bud tiše, skrčku!“ zavrčel muž s holi. „Co nám neseš?“
S tím přistoupili oba trochu blíž, ale necítil jsem se zastrašen. „Zdá se,“ řekl jsem, „že nakonec s vámi budu muset bojovat, ale upřímně vám radím, abyste nenaléhali. Nemyslím, že děláte moc dobře, protože...“
Druhý muž nyní zvedl těžkou hůl, kterou nesl:
„... protože,“ pokračoval jsem rychle,„jestliže bych si nebyl jist výhrou, nebojoval bych. Vím, že je mi souzeno prohrát. Tak proč bojovat? Má to nějaký smysl?“
Po těchto slovech se zdálo, že oba poněkud ochladli. „Dobrá,“ řekl jeden z nich. „Jistě nejsi moc nakloněn boji. Dej nám tedy svoje peníze.“
„Nemám žádné,“ odpověděl jsem jim a ukázal prázdné kapsy.
„Tak nějaký tabák!“
„Nekouřím.“
Vše, co jsem ve skutečnosti měl, bylo trochu mandžu, koláčů, které jsem nesl obětovat na oltář v domě otce mé ženy. „Zde,“ řekl jsem mužům , „vezměte si je.“
„Pouze mandžu!“ Jejich tón byl zlehčující. „Dobrá, lepší než nic.“ Když bral koláče, druhý řekl: „Bude lepší, když půjdeš, skrčku. A bud opatrný, takové cesty, jako je tato, jsou nebezpečné.“ S tím zmizeli mezi stromy.
Několik dní potom jsem byl náhodou s Azatem a Itosu a během rozhovoru jsem jim pochopitelně řekl o příhodě. První, kdo mne ocenil, byl Itosu, který řekl, že jsem se choval nanejvýš slušně a že nyní považuje hodiny strávené mým učením za dobře vyplněné.
„Ale,“ ptal se Azato s úsměvem, „když jsi už neměl více mandžu, co jsi obětoval na oltáři svého tchána?“
„Když jsem už neměl nic jiného,“ odpověděl jsem, „nabídl jsem srdečnou modlitbu.“
„Ach, dobře, dobře!“ volal Azato. „Dobře jsi to provedl! Toto je opravdový duch karate. “
Snažil jsem se potlačit svou pýchu: Ačkoliv oba mistři nikdy neocenili jedinou katu, kterou jsem prováděl během našich cvičení, ocenili mne nyní a můj trvalý radostný pocit se mísil s pýchou.

© Copyright 2017 ČUDK. Všechna práva vyhrazena.

Designed & Created by Vones.org

Loading